.

Povídka ze hřbitova

18. října 2010 v 11:19 | Keito-sempai
Přestěhovali jsem se Do paláku hned vedle hřbytovu. Byla to hezká, klidná ulice. Auta tam moc nejezdila protože byla slepá a maximálně byste dojeli k nakládací ploče školky. Moc se nám ten byt líbyl. Nebyl ani moc velký ani malí. Já jsem si hned zabrala takovej menčí pokoj abych měla od všech klid. všimla jsem si všek, že  je z mího okna vidět přímo na hřbitov. Skoro se dali i číst náhrobky. Ale už jsem si pokoj nemohla vyměnit protože bych jinak měla pokoj s rodiči. A to opravdu nechci. Nabarcila jsem si pokoj na modro a na zdy nalepila černý čínský znaky. Do pokoje jsem si nastěhovala gauč který se dal rozložit na velkou postel pro 2, psací stůl a krásnou tyrkysovou židlí, jedu skříň s velkým zrcadlem a pytle na sezení. Nábytek byl bílí a všechny doplňky černý, nebo modrý. Děsně moc se mi líbyl muj pokoj. A vůbec, líbyl jsem mi moc náš nový byt. Školu jsem od baráku měla coby kamenem dohodil a za to byla zese ráda mamka, že se prej aspoň nebudu nikde courat. Ve škole jsem si našla super kamarády. Ale noc co noc jsem měla divný pocit z toho hřbitova. Nikdy jsem nevěřila na duchy a podobný mítycký bytosti, tak proto jsem si řikala že si jenom musi zviknout. Ale jednou se tak otut ozívalí divný skřeky. POdívala jsem se  z okna a viděla po hřbitověpobíhat zelený světélko. Napřed jsem si řekla že někdo blbně, ale pak mi tošlo, že by byla vidět ruka jak drží svatýlko, ale ono nic. Začala jsem mít ještě větší pocit že se bojím. Rycchle jsem se posadila napostel a najednou se na skle okna oběvil krvavý obtiskr rukou a pomalu sjížděl dolu. Děsně mě to vyděsilo že jsem nemohla ani řvát. Jen jsem tiše seděla na postali a doufala že to je fór. Najednou se ruce zastyvili a jakovy to odlítlo, či co. Děsně jsem se bála jít k oknu ale nakonec jsem k němu přistoupila. Viděla jsem jak na zemi jsou stopy od krve a šlápoty směr nikam.Najednou něco bouchlo do okna a já strachy odskočila až ke dveřím. Už jsem nečekala na další poko nějakýho vtípku a rozběhla se do ložnice za rodičy. Pomalu jsem vešla a najednou jsem začala děsně ječtěk a řvát na ně. Všude po pokoji byla krev. Ve zdech zabodaný kudly. Rodiče rozžezaný na kousky. Okno bylo otevřený do kořán. děsně jsem žvala a brečela, nadávala a bědova. A zevšeho nejvíc jsem křičela.
,,Klid slečko Oreno. Jste v bespečí. Tady nejste ve vašem starém bytě. Jste v pokoji s kamarády...." Utěšoval Psychyatr Novou pacientku v psychyatrycký léčebně. Dívenky byla celá bledá a pořád koukala do zdi. V pokoji měla zavěšený hřeslo a deno deně v něm sedávala a koukala do dálky. Nikdo nevěděl proč, ale nemluvila. Jen někdy za dlohé noci všechny probudila děsivím a stýraným křikem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Donny Panters^^ Donny Panters^^ | Web | 18. října 2010 v 11:28 | Reagovat

Ahoj^^ na blogu mám první soutěž,jestli jsi šikovná můžeš se přihlásit:]]

2 Tessa Tessa | Web | 18. října 2010 v 12:15 | Reagovat

^^ povedené :)

3 Zebra Zebra | Web | 18. října 2010 v 12:56 | Reagovat

Co se týče chyb... už ta první věta mě vyděsila natolik, že jsem nebyla schopná číst dál. Nevím, jestli nejsi třeba dysgrafik nebo tak... ale čti to po sobě, proboha...

4 Mizu Mizu | 14. prosince 2010 v 0:17 | Reagovat

Ježišmarja, vyjmenovaná slova, měkké a tvrdé souhlásky... To nám nic neříká?

5 Keito-sempai Keito-sempai | Web | 14. prosince 2010 v 7:10 | Reagovat

[4]: ježiš mno... tak tam mám chyby... dej si pohov když tě to sere...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama